Žvástů jsem slyšel dost
Blíží se dvacáté výročí vstupu ČR a dalších zemí do EU. V europarlamentu už se konalo slavnostní zasedání, kde mluvila předsedkyně Leyenová o tom, jak unikátní zlepšení života EU tehdy přistupující desítce přinesla. Co na to europoslanec Ivan David z SPD, který hodlá svůj mandát obhajovat? „Ani jsem to neposlouchal. Žvástů jsem zejména v posledních pěti letech slyšel dost.“ Upozornil na kauzu Pfizergate, i jak neoblíbená byla současná předsedkyně na začátku. „Dnes se k ní otevřeně hlásí málokdo. Myslím, že ani Zdechovský by se s ní už znovu nenechal vyfotografovat,“ řekl.
Co říkáte na současnou debatu o migračním paktu Evropské unie? Je podle vás přesvědčivá argumentace ministra vnitra Rakušana ohledně „ukrajinské výjimky“?Výjimka je možná, pokud ji uzná Komise. Jakmile Ukrajinci u nás dostanou povolení k trvalému pobytu nebo dokonce občanství, přestanou být „imigranty“ a pro výjimku nebude ani teoreticky důvod. Ministr Rakušan lhal, když se snažil vzbudit dojem, že výjimka je vyjednána a uznána. Vít Rakušan hovoří o tom, že migrační pakt je dobrý, protože je to společné řešení, a odmítat ho kvůli vlastním zájmům by bylo „neevropské“. Co na to říci?Migrační pakt řeší fakticky jen to, jak mohou státy přetížené imigranty snížit tento problém na úkor zemí, kde je imigrantů méně. Oni je vpouštějí, lákají velmi reálnou možností azylu, platí neziskovkám podporujícím imigraci – a pak nám je předají. Podle toho „paktu“ nám budou přednostně předávat tzv. zranitelné osoby, tedy děti bez doprovodu, starce, nemocné výslovně včetně duševně nemocných, těhotné ženy, děti závislé na jednom rodiči, týrané osoby, atd. Skoro nikdo z nich zřejmě pracovat nebude. Schvalovat migrační pakt kvůli cizím zájmům je protistátní čin, a právě to provedl ministr Rakušan.
Tím se otevírá ta nejobecnější otázka: Co vlastně od EU chceme a očekáváme? Máme „skládat evropskou maturitu“ a být co nejzodpovědnějšími členy, jak opakovaně vykládá ministr Rakušan, nebo usilovat spíše o obhajobu vlastních zájmů?
Je to prosté – vláda ČR se má starat o zájmy občanů ČR a národní komunity. Tím myslím občany ČR jako celek. Celek není jen souhrn částí, jak tvrdila Thatcherová. Těmi žvásty o evropské maturitě se nás snaží krmit unijní propagandisté. Vnucují nám unijní identitu namísto národní identity. Tím se snaží přispět k likvidaci národních komunit.
Žádná „evropská“ (ve skutečnosti unijní) identita neexistuje. Unie není komunita občanů ani státní celek. Je to mezinárodní organizace založená smlouvami. Vládnou v ní nadnárodní korporace prostřednictvím sboru nikým nevolených úředníků Komise. V tom jim pomáhají užiteční idioti dominující v „Evropském“ parlamentu v součinnosti s globalistickými představiteli ve vládách zemí EU.
Pro občany zemí EU je tato organizace stále méně prospěšná a stále víc ohrožující. Nejde jen o stěžejní projekt končícího volebního období – Green Deal, který postupně likviduje hospodářství a zhoršuje sociální podmínky. K tomu je třeba připočítat trvalou podporu masové imigraci, ohrožení svobody slova a demokracie vůbec, a nakonec i zavlékání zemí EU do války na Ukrajině, která je americko-britskou válkou proti Rusku.
Vraťme se ještě k migračnímu paktu. Komisařka Johanssonová uvedla, že v dokumentu písemně žádná výjimka není, ale že o ní orgány EU „mohou rozhodnout“. Z vaší zkušenosti europoslance – jakou váhu mají v Bruselu podobné ústní garance?
Nejde ani o garanci. Prostě je stanoveno, že v případě migrační krize v některé zemi může Komise na žádost této ohrožené země „relokovat“ některé migranty z žádající země do zemí dosud neohrožených. Přitom se přihlédne k HNP zemí a k jejich počtu obyvatel a imigrantů v nich. Komise přihlédnout může, tedy nemusí. Pokud by se nám to nelíbilo, můžeme se postavit na hlavu. Ohrožené země jsou lidnatější a spolehlivě nás přehlasují. Zde už právo veta neplatí.
Tento dokument, o kterém se bavíme, nijak nemění onu politiku otevřených dveří, nebo též „willkommenkultur“, jak se tomu říká v Německu. Je podle vás udržitelné její další pokračování?
Nesmíme zapomenout to nejdůležitější. Podpora imigrace je trvalá, se snahou odstranit možné překážky imigrace, zajistit, jak říkají „bezpečné cesty“. Nově se razí pojem „klimatický uprchlík“. V Africe je horko. Každý může vstoupit do EU a požádat o azyl, a to i opakovaně. Zmínky o návratové politice jsou kecy, stejně jako užívání pojmu „nelegální přistěhovalec“.
V tom migračním paktu je uvedena zásada „nenavracení“. Ekonomičtí migranti také žádají o azyl, a také ho většinou dostanou. Azylová politika je v různých zemích stále ještě různá. Zánovní heslo zní, že Evropa potřebuje talenty. Tím je míněn kdokoli, nikoli jedinec nadaný většími schopnostmi.
Afričanů je nyní 1,3 miliardy a počet rychle roste. Evropská unie má asi 450 miliónů obyvatel. Afričané se sem prostě nevejdou, i kdyby nás vybili. S neúnosnou migrací se potýkají i USA (z Latinské Ameriky), i Rusko (ze Střední Asie).
Přírodní zákon je prostý. Populace, která má nedostatek zdrojů, vymírá, nebo migruje. V tomto smyslu je migrace přirozená. Přirozené je ovšem také migraci se bránit, hájit vlastní zdroje. Frakce v EP, Zelení (včetně Pirátů), Levice a Socialisté jsou přesvědčeni, že všechny zdroje patří všem. V praxi pak platí známá žertovně formulovaná zásada: „Co je všech, je taky moje; co je moje, na to ať mi nikdo nesahá!“ Konflikt je nevyhnutelný.
Blíží se 20. výročí našeho vstupu do EU. V europarlamentu už se konalo slavnostní zasedání, kde mluvila předsedkyně Leyenová o tom, jak unikátní zlepšení života EU tehdy přistupující desítce přinesla. Co jste na její vystoupení říkal?
Na její vystoupení jsem neříkal nic, ani jsem ho neposlouchal. Žvástů jsem zejména v posledních pěti letech slyšel dost. Skutečnost je po seškrabání růžového laku zcela jiná. Úpadek je vidět na každém kroku, pokud má pozorovatel oči otevřené. Americký časopis Politico uvedl před pár týdny na titulní stránce konstatování, že EU zaostává za USA a Čínou. Ilustrací byly velké přesýpací hodiny, kde v horní části už mnoho písku nezbývá.
Zprávy projednávané v Evropském parlamentu už konstatovaly růst počtu bezdomovců a rodin, které nejsou schopné si se svými příjmy udržet životní úroveň. Občané východních chudých zemí jsou členstvím v EU většinou nadšeni, protože jim umožňuje pracovat na Západě, většinou v podřadných pozicích, a posílat peníze domů, nebo se na Západ přestěhovat. Tyto země už ztratily schopnost samostatné existence. V prosinci 1989 mi česko-francouzský historik Fišera-Horský řekl: „Vám nehrozí, že budete umírat hlady, ale že ve vaší zemi vám nebude nic patřit.“ Tehdy jsem to nechápal.
Co tedy dvacet let v EU Česku přineslo, a co naopak vzalo?
To podstatné nám bylo vzato již před vstupem do EU, tedy možnost aspoň relativně autonomního fungování národní komunity (občanů ČR). Představitelé ČR totiž pracují pro globalistické síly, pro nadnárodní korporace. Národní zájmy jsou s těmito cíli v rozporu.
To, co jsme rozhodně získali, jsou zkušenosti. To se týká jen těch, kteří jsou schopni zkušeností nabývat. Nepříznivý vývoj pro národní komunitu (občany ČR) jsem stručně popsal výše. Jednotlivci se mohou mít dobře za každého režimu, když sledují pouze svůj vlastní prospěch. Jak mi kdysi hluboce zamyšlena řekla jedna zdravotní sestra: „Za Hitlera bylo dobře, za Hitlera bylo všechno.“
Pokud jde o předsedkyni Leyenovou, objevily se informace, že její avizovaná snaha o druhý mandát byla odmítnuta i ze strany socialistů a zelených, koaličních partnerů, a dokonce i ze strany jejich vlastních lidovců. Jaká je tedy její pozice podle vašich pozorování z Bruselu a Štrasburku?
Z mého pozorování soudě, paní von der Leyenová není schopna kritického náhledu. V roce 2019 byla zvolena převahou 7 hlasů z asi 720. I Zelení hlasovali proti, ač se jim podbízela ambiciózním projektem Green Deal, ale zřejmě jim to nestačilo. Pravděpodobně měla už dávno sedět ve vězení. Nejaktivnější bojovník za rozkrytí Pfizergate, tedy obchodů paní předsedkyně s vakcínami, je z její lidovecké frakce. První, kdo žádal soudní přezkum, byli Zelení. Dnes se k ní otevřeně hlásí málokdo. Myslím, že ani Zdechovský by se s ní už znovu nenechal vyfotografovat.
