Rozhodl jsem se, že budu o něco méně číst a více psát, neboť doba si to žádá. Začínám polemikou s podnětným článkem pana Vidláka „O SPD s láskou, ale také s naléhavostí“ *. Je o tom, co je podle autora potřeba co nejdříve říci, a potom udělat.
SPD a Vidlákovy kydy
* O SPD s láskou, ale také s naléhavostí
Karel Čapek kdysi napsal, že jsou dva druhy lidí, jedni říkají „mělo by se“ a druzí „není to tak jednoduché“. Dále Čapek poznamenal, že je zajímavé, že ti první se vyjadřují k věcem, které se netýkají jejich oboru, činnosti nebo odpovědnosti, zatímco ti druzí se vyjadřují k problémům, které patří do oboru jejich činnosti nebo předmětu odpovědnosti. Když jsem poprvé, někdy v roce 1992, mluvil s Milošem Zemanem, řekl jsem mu, že mě po listopadu 1989 nejvíc překvapilo, že naprostá většina lidí včetně těch formálně vzdělaných nedovede odhadnout další vývoj, a začnou ho chápat, teprve když nastane. Miloš Zeman oponoval s tím, že se hluboce mýlím, podle něj většina lidí dokáže vývoj chápat, ne už když nastane, ale až hodně dlouho potom. Přesvědčil jsem se, že měl pravdu. Básník Jiří Žáček napsal: „Za pravdu je různá sazba, někdy metál, jindy vazba, kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.“
Kdy je to včas? Demokratický politik může jednat teprve tehdy, když má dostatečnou podporu. Tu může získat jen tehdy, dokud mají jeho snahy šanci dojít pochopení. Nestačí, že situaci chápe David, Vidlák a pár dalších. Dokonce nestačí, když ji chápe každý desátý, řekněme milión obyvatel ČR. Rozhoduje většina. Lze přesvědčovat, ale chápat musí většina, aby byla naděje na úspěch. I ti opatrnější, i ti, kteří se o věci veřejného zájmu nezajímají, dokud se netýkají jich osobně a netrvají dostatečně dlouho, v souladu se Zemanovou tezí. A možná dokonce, až to nakonec pochopí i ti hloupější. Do té doby nemáte většinu a nemůžete vyhrát. Na toto lidé zapomínají navzdory sdílené zkušenosti a desítkám let demokratického rozhodování. Pokud opozice nemá většinu, změna se nekoná. S opozičním potenciálním partnerem to jde těžko, pokud je „konstruktivní“, tedy vlastně je spíše s vládou, i když ji slovně kritizuje, k potřebným krokům nemá odvahu se ani vyjadřovat.
Stanovisko, že „to není tak jednoduché,“ je nepopulární, protože laiků je v každém oboru mnohem víc než odborníků obtěžujících se složitostmi reálného řešení. Na šachovnici je mnoho figur a v reálném světě více překážek a rizik, než vnímá neodborník.
A pak je tu jedna odbornost – neodbornost. Totiž politika. Ta je, jak známo, uměním možného. Jestliže někdo nevypadl v prvních kolech politické soutěže, prokázal, že umí odhadnout, co je možné. Nemohl uspět ani tehdy, pokud hrál příliš „při zdi“ jako většina jeho konkurentů. Panem Vidlákem doporučovaný „blbec, který neví, že to nejde“ v politice nevyhrává, je svým stoupencům k ničemu.
Jsou lidé svým založením odvážní, iniciativní a radikální a lidé s osobnostními rysy opatrnosti. Ti první mohou, ale nemusí uspět v náročné situaci. Mohou vyhrát i prohrát. Ti druzí vyhrají tím, že jen přežijí. Pokud ovšem není k přežití nutná odvaha.
Radikálně řečnit na náměstí a to s velkým úspěchem měřeným potleskem a nadšením davu jistě lze. Ale co může takový řečník bez ukotvení v politickém systému lidem reálně nabídnout? Co může udělat v následujících dnech kromě dalšího řečnění? Může získat stoupence mezi nejradikálnějšími a přesvědčit je, že „mělo by se“. Pokud nezíská většinu pro demokratické řešení, zbývá možnost majdanu nebo občanské války.
Ano, mnoho receptů je nepochybně správných. K realizaci chybí jen drobné překážky jako je Lisabonská smlouva, nařízení EU, zkorumpovaná média a ochočené soudy ochotné k zinscenovaným procesům produkujícím politické vězně a v případě potřeby i nějaká ta vražda na objednávku. I to jsme tu zřejmě měli. Ignorovat tyto drobné překážky lze směle. To je pak možné označit jako umění nemožného.
Říkávalo se „za peníze v Praze dům“ a platí to stále. Lze vytvořit radiální stranu za účelem odebrání radikálních hlasů podle vzoru „Volný blok“, je možné vytvořit partnerskou stranu volající „nejsme jako my!“ I to jsou metody politického boje. Nečisté, ale účinné.
Svolat na Václavák demonstraci hned první víkend po prázdninách byl dobrý tah, stejně jako zajistit, aby se jediná opoziční parlamentní strana nemohla zúčastnit hanobena svolavateli shromáždění a zvána nezvána s tím, že nebude možno odhadnout, kdy a jak dlouho bude pořadateli umožněno se projevovat. Například přečíst pár vět kandidáta do Senátu Jiřího Kobzy (SPD) nebylo kandidátce do Senátu Zuzaně Majerové Zahradníkové (Trikolóra s podporou SPD) umožněno. To všechno připomíná další „milión chvilek“, tentokrát nikoli propětikoaliční ale snad protipětikoaliční. I tam byly statisícové demonstrace. Ovšem spravedlivě rozhořčené davy občanů lze někam šikovně odvést jako studenty na Národní třídu. Moci se pak chopí připravení, pro které se to všechno inscenovalo. Pro koho pracují svolavatelé oprávněně rozzlobených občanů? Proč asi SPD připisují vinu za roztříštěnost opozice a sami podporují nově vzniklou konkurenční stranu? Až se vláda konečně definitivně a nezvratně znemožní v očích dostatečné většiny, budou si to svolavatelé Václaváku připisovat jako zásluhu. Ale bez Petra Fialy a dalších výtečníků by to nezvládli. Svolá Josef Středula stávku na podporu své prezidentské kandidatury, aby pak fungoval jako věrný člen Aspen institutu?
Ano, pan Vidlák má pravdu. Lidé žijící svými každodenními praktickými problémy, kteří se rýpají v zemi, vrtají nebo hoblují, nebo řídí podnik, který musí reálně fungovat, uvažují jinak než lidé živící se správnými postoji. Jejich znepokojení je bezprostřední, autentické. Nelpějí na ideologických stereotypech, neohrožuje je nevěrnost pravé víře, ale naopak setrvání v bludech. Dovedou je prokouknout dřív než mnozí intelektuálové mylně spoléhající na svoji neomylnost. Toto Vidlák vystihl velmi přesně. Ale jinak to není tak jednoduché. Spoléhat jen na radikály znamená získat ve volbách tři procenta či méně jako podměrečné strany připuštěné organizátory na Václavák.
Ne náhodou je zpráva Ministerstva vnitra o extrémismu zneužita ke zmínce o SPD, aniž by byl extrémismus definován a doložen. Pak stačí jen drobná záminka, například hajlující policejní provokatér nebo nezvaný host nesoucí viditelně modely šibenice nebo zakázané symboly. A média mají kauzu. Na jednom shromáždění mě svými bláboly obtěžoval jakýsi blbeček. Nemohl jsem vědět, že má s sebou fotografa z týdeníku Respekt a je to týž, který hajloval na Václaváku. Komu asi poskytuje provařený perverzní Respekt tyto služby?
Panu Vidlákovi jsem na jeho nabídku schůzky pravdivě napsal, že nebudu v Praze, ale na vesnicích Kolínska a Benešovska. Můžeme se sejít jindy.
Tolik k jistě upřímně míněným radám pana Vidláka. Není to tak jednoduché, ale buďte ujištěni, že SPD je zde od toho, aby konala.
