Vystoupení Ivana Davida v panelové diskuzi nadace Železná opona: „Kdo se bojí pravdy?“

Vážení přítomní,

dovolím si začít z velmi obecného konce. Žijeme z informací. Nemám na mysli jen genetické informace, zpětnovazebné regulace řízené hormony nebo přenos informací v nervovém systému. Jakmile končí přenos informací, končí život a naopak. Některá antibiotika fungují na principu dodání dezinformace. Bakterie se přestanou množit a to je jejich konec. Řada chorob je důsledkem chybných informací a tím chybné regulace. Organismus řízený dezinformacemi končí. Také společenský organismus řízený chybnými informacemi nepřežije. Každý řidič ví, jednou chybně odbočíte a zabloudíte.

Společnost krmená chybnými informacemi provádí nutně chybné regulace, její organismus je znevýhodněn a neobstojí v konkurenci se společnostmi řízenými adekvátními informacemi.

Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener napsal, že aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi.

Jsme závislí na informacích. Svůj organismus řídit nemůžeme, funguje autonomně, ale k vědomému rozhodování potřebujeme správné informace.

Základní tezí teorie komunikace je konstatování, že nelze nekomunikovat. Ať si to uvědomujeme nebo ne, lidská komunikace je manipulativní.

https://www.youtube.com/watch?v=oOA5cX2xWng&t=26s

Aby lidé dosáhli záměru, snaží se ovlivňovat jiné, manipulovat je v komunikaci. Předkládat jim dezinformace, které je vedou k rozhodnutí prospěšnému manipulátorům. To je podstata trestného činu podvodu. Státní monopol na dezinformace je nutná výbava každé totality, jde o řízený podvod na občanech aby cosi činili, nebo nečinili k prospěchu vládní moci. K tomu stát potřebuje důvěru, jako každý podvodník. Veřejná diskuze se svobodou slova korigují manipulaci. Proto se jí totalitní stát snaží zabránit svobodné výměně názorů. Je-li v tísni zavádí cenzuru a trestá vlivné oponenty, i když se jen slovně vyjadřují. Karel Havlíček Borovský řekl: „Nepotřebuji víc, než vydávat noviny.“

Dnešní doba a její vědecká úroveň dosáhly značného pokroku v manipulaci lidmi k dosažení cílů, ať již jde o nákup zbytečností formou reklamy, nebo zvolení dalšího darebáka, či potlačení vlivné opozice.

To, že šířit informace s velkým dosahem může prakticky každý, je technická vymoženost ve prospěch demokracie a v neprospěch totality.

Jestliže někdo, například představitelé státu chtějí efektivně dezinformovat, musejí získat monopol na informace, vyřadit ty, které jsou překážkou dosažení jejich cíle.

Demokratický stát stojí na šíření informací bez překážek. Stojí a padá se svobodou slova.

Abychom mohli aktivně žít, potřebujeme přiměřené informace. Abychom žili podle cizích pravidel, máme dostávat jen cizí informace.

Pravda je klíčový pojem, pravdivá informace je přesným odrazem reálné skutečnosti.

Naproti tomu „názor“ je subjektivní interpretace, není to informace, proto názor nemůže být dezinformace. Názor může vycházet z dezinformace nebo být chybnou interpretací. Názor také může být důsledkem logické chyby při interpretaci pravdivé informace. Úmyslná dezinterpretace může být vydávána za „názor“. Interpretaci nebo dezinterpretaci může někdo vnímat jako informaci.

Judikát Nejvyššího soudu ČR rozlišuje „skutkové tvrzení“ a „názor“. Dezinformace je nepravdivé skutkové tvrzení.

Většinu informací reálně nelze objektivně ověřit, v praxi se jen přikláníme nebo nepřikláníme k přijetí informace a můžeme podlehnout klamu nebo manipulaci a to tím spíše, čím méně máme informací včetně dlouhodobé zkušenosti.

Totalita se opírá o pevnou víru v dogmata. Potírá skeptiky. V demokracii máme právo pochybovat a vyjadřovat pochybnosti. A samozřejmě jakékoli názory. S prokazatelně nepravdivými faktickými tvrzeními nás může konfrontovat soud a podrobit sankcím. To za předpokladu, že je žalobce a tvrzení jsou závažná, schopná někoho vážně nepříznivě ovlivnit. V demokracii jsou soudy spravedlivé, nestranné, kariéra soudců nezávisí na podvolení moci.

Jistá neziskovka, říkejme jí třeba „Cemper“, označila web Nová republika za „dezinformační“ a jako jediný příklad dezinformace poctivě uvedla moje konstatování, že Ruská federace neměla motiv k sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou.

To nemůže být dezinformace, protože to není ani informace, je to jen uvedení pochybnosti, kterou Cemper nevyvrátil důkazem, že Ruská federace měla motiv sestřelit nad Ukrajinou dopravní letadlo. Ale to bychom od Cempera chtěli příliš mnoho, když napsal, že „Česká vlajka na profilovce se stala symbolem kolaborace“. Projevil jsem pochybnost o dogmatu, neuvedl jsem faktické tvrzení, že Ruská federace nesestřelila dopravní letadlo. Já to nevím, on také ne. Hlupáci typu Cemper dnes dostávají moc „kontrolovat fakta“ a rozhodovat, co je dezinformace. Podle orgánů Evropské unie za to mají být placeni. Nastává opět neslavná doba „bretschneiderů“ a Pepků vyskočů. A typů jako je Jan Cemper. Je příznačné, že státní vlajka se v jejich očích může stát „symbolem kolaborace“, zatímco oni kolaborují s cizí mocí.

Abychom mohli správně, tedy ve svůj prospěch reagovat na reálnou skutečnost, potřebujeme pravdivou informaci. Naším prospěchem, je i prospěch našich blízkých, naší komunity, která by nám měla poskytovat bezpečí.

Společnost ve které žijeme opouští principy demokracie protože je řízena lidmi, kteří námi touží, ale nedokáží dostatečně manipulovat ve svůj prospěch v prostředí, v němž se můžeme rozhodovat podle velkého množství dostupných informací. Zavádí cenzuru. Tedy změnu prostředí v němž chce získat monopol na informace, dezinformace, interpretace a dezinterpretace. Chce nás trestat za projevy nevíry a snahy o nezávislé získávání informací.

Není v jejich zájmu, aby veškeré informace byly všeobecně dostupné. Současně s cenzurou vznikají databáze informací o všech a o všem dostupné těm, kteří zavádějí cenzuru.

Důležitým předpokladem zdravého rozvoje společnosti je veřejný dohled nad dostupností databází a sankce za jejich zneužití na jedné straně, a veřejný dohled nad dostupností informací, které nejsou z demokraticky přijatého zákona utajeny nebo není jejich šíření podle demokraticky přijatých zákonů škodlivé, jako například šíření poplašné zprávy, pomluvy, podvod, atd.

Na druhé straně musí být k dispozici pravdivé informace potřebné pro rozhodování o důležitých věcech fungování společnosti, a možnost o nich rozhodovat v referendu, pokud opravdu „všechna moc pochází z lidu“. Lze počítat se sporem o to, co jsou důležité informace, jejichž sběr může stát a jeho organizace provádět a které mají být zveřejňovány.

Rozhodně máme například právo vědět, jak bylo užito prostředků z veřejných fondů. Máme právo dosažení nápravy a uplatnění sankcí při nedodržení závazných pravidel. Totiž orgány veřejné moci smějí činit pouze to, k čemu je zmocňuje zákon. Naproti tomu občan smí činit cokoli, co zákon nezakazuje. Orgán veřejné moci mu v tom tedy nesmí překážet.

Rozhodovat, zda došlo k překročení práv nebo zákonného zmocnění smí v demokracii jedině soud, a to jen na základě zákona za podmínek spravedlivého procesu.

Současná vláda v ČR se dostává, a s jistotou brzy dostane, do hluboké defenzivy, neboť nedokáže řešit problémy, které před ní stojí, zejména pokud za stav věcí nese odpovědnost. Za takových podmínek nemá právo na další existenci, ale jasně ukazuje, že se bude navzdory tomu snažit zachovat svoje postavení. Jak jsme se přesvědčili, je za účelem zachování své moci ochotna uplatňovat zvůli jako totalitní orgán státní moci odmítnutím demokratického principu svobody projevu.

Stejně postupuje většina vlád v kdysi relativně demokratických zemích euroatlantického prostoru. Ve svém zločinném spolčení pak vlády většiny států  Evropské unie takzvaně „bojují proti dezinformacím a nenávistným projevům“ a při tom plodí nenávist, vytvářejí dezinformace a brání svobodě projevu.

Tím se dostávám k jádru svého sdělení.

První republika stvořila za účelem uplatnění cenzury například Zákon na ochranu republiky. Nešlo o nic jiného, než aby si držitelé moci uchovali moc a zabránili vývoji, který by jim nebyl příznivý. Není pravda, že demokracie je, nebo není, je jí více nebo méně. Za první republiky jí bylo poměrně dost.

Společnost pro svůj další příznivý vývoj potřebuje svobodu slova, potřebuje demokracii. Potřebujeme mít v případě potřeby možnost se zbavit vlády neschopné řešit problémy. Vláda kterou nyní máme problémy nejen neřeší, ale i aktivně vytváří. Systém, na kterém je postavena Evropská unie není schopen řešit mnohé závažné problémy, ale je schopen je prohlubovat a vytvářet nové. Potřebujeme nástroje, abychom se mohli demokraticky zbavit vlády, která nefunguje ve prospěch svého lidu a dokonce aktivně překáží cenzurou demokratické výměně informací.

Potřebuje něco jako „Zákon na ochranu demokracie“.

Současná vláda, vedení EU a zemí EU uplatňují zvůli, protože její představitele nelze potrestat. Jiná možnost ovlivnění chování než odměna a trest neexistuje. Odměnou změny nedosáhneme.

Na co je nám v článku 17 Listiny práv a svobod deklarace, že, cituji: „Cenzura je nepřípustná“, jestliže zavedení cenzury odporující Ústavě není sankcionováno.

Premiér Petr Fiala, řekl, že rozhodnutí o zablokování webů „bylo na hraně“. To je lež, bylo protiústavní, ale nikoli trestné. Tento paradox je třeba odstranit. Takové protiústavní jednání musí být trestné, jinak je Ústava i s Listinou práv s svobod jen cárem papíru.

Cenzura musí být trestná i ve fázi přípravy. Je nutné, aby trestní sankce existovaly i pro právnické osoby a osoby, které v nich rozhodují. Není přijatelné, aby cenzuru prováděly provozovatelé sociálních sítí, provideři poskytující hosting, různé spolky, a/nebo neziskovky, které EU drze nazývá „občanská společnost“, a samozvané „fact-checkingové“ spolky a jednotlivci bez zákonného zmocnění. Není přijatelné, aby blokovali a mazali informace, které neporušují zákon.

Bohužel tím neporušují „zákon“. Ale „jenom“ Ústavu.

Bez zákona zůstává demokracie bezbranná a občané hříčkou zvůle vlády, která si z Ústavy nic nedělá.

Příslušný oddíl Trestního zákona by se mohl jmenovat „trestné činy proti demokracii“.

Mělo by jít například o

• znepřístupnění informace, jejíž zveřejnění neodporuje zákonu.
• zablokování zdroje informací, který systematicky nešíří dezinformace

Za Rakousko-Uherska a za První republiky i za socialismu prováděl cenzuru stát prostřednictvím svých orgánů a na základě zákonného zmocnění.

V současné době žádné zákonné zmocnění k provádění cenzury neexistuje. Existovat nemůže, protože Ústava ji zakazuje.

Soudím, že je důležitým úkolem demokratických stran připravit novelu Trestního zákona, která bude obsahovat tresty za svévolné provádění cenzury.

V současné době prý připravuje ministr Blažek zákon proti dezinformacím. Ale prý je to dezinformace. Byla by to příprava cenzury, neboť nelze pochybovat, že dezinformace by byly definovány tak, aby zákon byl zneužitelný k cenzuře.

Pozn.: V ústní prezentaci byly části textu vynechány.