ekologie – MUDr. Ivan David, CSc. https://ivandavid.cz Europoslanec Sun, 07 Apr 2024 20:24:55 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=6.9.4 Co mají společného ukrajinská mouka a indonéské dřevo aneb skrz naskrz zkorumpované instituce Evropské unie https://ivandavid.cz/2023/04/co-maji-spolecneho-ukrajinska-mouka-a-indoneske-drevo-aneb-skrz-naskrz-zkorumpovane-instituce-evropske-unie/ Fri, 28 Apr 2023 08:54:30 +0000 https://ivandavid.cz/2023/04/28/co-maji-spolecneho-ukrajinska-mouka-a-indoneske-drevo-aneb-skrz-naskrz-zkorumpovane-instituce-evropske-unie/ Karikarura vystihuje dnešní evropskou skutečnost: všichni kdo neposlouchají své nadnárodní korporátní loutkovodiče jsou hanlivě onálepkování, např. jako radikálové, extremisté, ruští švábi atd atd atd

Podobných průšvihů s otevřením trhu dovozům už eurokraté napáchali spoustu. V případě ukrajinského obilí je situace výjimečná jen v tom, že důsledky byly odhaleny rychleji než jindy – netrvalo to ani příslovečný rok a den.

O dalších podobně zdařilých opatřeních Evropský parlament (EP) a Rada ministrů dále jedná, jako by aféra s dovozy jedovatých zemědělských produktů neplnila přední stránky i „mejnstrýmového“ tisku. Ostuda s toxickými ukrajinskými potravinami není náhodné selhání jednotlivce nebo jen tak nějaká chyba, vzniklá snahou o rychlost při pomoci jedné ze stran válečného konfliktu. Na příkladu tzv. „odlesňovacího nařízení“, o němž jsme na plénu EP hlasovali ve středu 19. 4. 2023, se pokusím názorně předvést, že jde o zvrhlý, ale předem promyšlený systém.

Komise soustavně předkládá návrhy právních předpisů, které napřed pomalu, a později čím dál rychleji, komplikují podmínky pro podnikání v EU. Tím dochází ke zdražování produkce v EU. Čím přísnější jsou podmínky pro podnikání v EU, tím větší je rozdíl mezi náklady, které na výrobu musí utratit výrobci v Unii a v jiných zemích. Jestliže nerovnováha překročí mez, kterou lze kompenzovat existujícími cly, vzniká krize. EU a její předchůdce EHS a ES navíc od roku 1985 systematicky pracuje na postupném odstranění všech forem ochrany domácích výrobců. Upřednostňování dovozu nabralo na obrátkách pro roce 1995, kdy Evropská společenství (ES), kolektivně vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO).

Jestliže je legislativou vyvolaný rozdíl mezi výrobními náklady v Evropě a ve třetích zemích tak velký, že na každém nákladu velké zámořské lodi vznikají miliardové zisky, je na světě prostor pro systémovou korupci. Do přístavů v EU každý den doplují tisíce velkých nákladních lodí. Zkuste si představit, kolik úplatků je možné rozdat všem úředním osobám, které rozhodují nejen o podmínkách dovozu, ale i tom, že kvůli legislativě je rozdíl výrobních cen „v“ a „mimo“ EU tak vysoký. Rozdíl v nákladech na výrobu potravin v EU, kde zatím platí nejpřísnější normy kvůli ochraně zdraví spotřebitelů, a nákladů na pěstování pšenice v zemích, kde nejsou zakázané ani ty nejjedovatější postřiky, a nikdo polní praxi skutečně nekontroluje – což je příklad Ukrajiny – vytváří obrovskou ekonomickou nerovnováhu.

Náklady na vypěstování tuny pšenice podle pravidel pro bezpečnost potravin podle práva EU jsou v ČR asi 4.000 Kč. Na Ukrajině, kde žádná omezení neplatí a nikdo nekontroluje, co kdo stříká na rostliny, lze tunu vypěstovat i za méně než 1.000,- Kč.

Podobné je to u masa. V EU je zakázáno dopovat hospodářská zvířata anabolickými steroidy, růstovým hormonem a antibiotika lze používat pouze k léčbě – nikoli jako „preventivní“ opatření proti nedbalé péči o dobytek. Ve výrobních nákladech na 1 kg živé váhy je mezi ČR a Ukrajinou pětinásobný rozdíl. Ve skutečnosti často ještě vyšší, protože na Ukrajině nepatří k běžné praxi, aby zaměstnavatel vyplácel mzdy v měsíci následujícím po odvedení práce. Mnoho ukrajinských oligarchů, kteří mají na špagátku politiky typu Zelenský, mzdy nevyplácí ani po roce.

Pokud si rozdíl ve výrobních nákladech na tunu vynásobíme počtem dovezených tun získáme přehled o objemu neférové konkurenční výhody, kterou by za normálních okolností měly odstraňovat nebo výrazně tlumit, cla a množstevní omezení dovozu. Průšvih s jedovatým ukrajinskými potravinami zrychleně ukazuje, k jakým koncům vede liberalizace mezinárodního obchodu. Tedy odstranění cel, množstevních omezení a kontrol kvality na hranicích.

Je-li rozdíl neférové konkurenční výhody ve stovkách miliard, lze důvodně předpokládat, že na motivaci politiků, aby svým rozhodování takovou situaci způsobili, mohou nadnárodní korporace, které na tom vydělávají, uvolnit miliardy. V případě jednorázových „kšeftů“ i desítky miliard.

Při plánování akce s bilionovými ročními cenovými rozdíly, což je rozměr nekalé soutěžní výhody při obchodu s potravinami dováženými do celé EU, už organizátor může v podstatě „zkorumpovat“ cestou reklamy všechny televize a velké noviny ve všech členských státech, a ještě mu pořád zbude dost miliard na motivaci eurokomisařů, jim podřízených eurokratů i europoslanců. Národních ministrů pro hlasování v Radě může „nakoupit“ je něco málo přes polovinu, protože ke schválení stačí kvalifikovaná většina. Těžko se pak divit, že i když je eurokratů více než 150 tisíc, že všichni usilovně pracují na komplikování podmínek pro výrobu v EU a pro odstraňování překážek levnějších dovozů ze třetích zemí. Ti všichni mají možnost „si hrábnout“ do gigantické hromady špinavých peněz.

Pojďme si na nařízení o odlesňování ukázat, že ukrajinská causa není jen ojedinělé selhání systému, ale právě výjimečně rychlá ukázka, jak ničivé důsledky tento systém způsobuje. Oficiálně se předpis nazývá Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o dodávání na trh Unie a vývozu z Unie určitých komodit a produktů spojených s odlesňováním a znehodnocováním lesů a o zrušení nařízení (EU) č. 995/2010.

V jeho popis začnu od konce, kterým je zrušení nařízení, jehož název Komise raději ani neuvedla. Zkráceně se mu říká „nařízení o dřevu“ – plným jménem: NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 995/2010, kterým se stanoví povinnosti hospodářských subjektů uvádějících na trh dřevo a dřevařské výrobky. Upravuje řadu povinností, které musí plnit vlastníci a správci lesů, těžební společnosti i firmy, které z pokácených stromů vyrábí nejen dřevěné výrobky, jako trámy nebo vyřezávané hračky, ale třeba i papír. Norma je to poměrně přísná, protože v zájmu ochrany lesů a lesní půdy zakazuje s výjimkou kalamitních situací kácení velkých ploch lesů během jednoho roku nebo několika let. Dřevozpravujícím firmám zase ukládá povinnost nakupovat kmeny a další části pokácených stromů pouze od registrovaných těžařů, kteří prokáží, že dřevo nepochází z ilegálního kácení.

Experti na lesní hospodářství ze Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů (SVOL), s nimiž jsem odlesňovací nařízení konzultoval, umí vyjmenovat řadu míst, která by v nařízení o dřevě bylo možné upravit lépe. Aby na jednu stranu lesy byly v lepší kondici, a přitom aby si lesnické firmy mohly vydělat, a slušně platit své zaměstnance. I přesto však nařízení o dřevě patří mezi ty relativně lepší v rámci stohu práva EU. Možná je tomu tak proto, že lesnictví není ve výhradní působnosti Bruselu a většina textu zatím vychází ze starých právních úprav, které kdysi obsahovalo národní právo členských států.

Po konzultaci s lesníky bych uměl navrhnout, jak zacelit některé díry současné právní úpravy. Zrušit celé nařízení „nastojato“ je však nejhorší možný způsob, jak se s ním vypořádat. Zvláště když si uvědomíme, že nakonec místo něj nebude platit žádná právní úprava, která by rozumně regulovala kácení lesů a následné zpracování vytěženého dřeva. V příspěvcích o návrzích nařízení o emisních povolenkách o uhlíkovém vyrovnání na hranicích jsem se minulý týden pokusil i pro laiky názorně vysvětlit, jak je ve prospěch mezinárodních překupníků nastaven systém organizace přeshraničního obchodu.

Od zřízení Světové obchodní organizace (WTO) v roce 1995, si její členský stát nemůže kdykoli usmyslet, že v zájmu ochrany svých výrobců před dumpingovými dovozy zavede nová cla nebo zvýší ta stávající. Pokud něco takového stát udělá, mohou jej nadnárodní korporace prostřednictvím vlád zemí, z nichž vyváží, žalovat před arbitrážními orgány WTO. Většina žalob je sice dvojinstančním systém rozhodčích soudů WTO projednávána 4 roky a déle – současně však většina sporů končí aspoň částečným úspěchem žalobců.

Ne nadarmo smlouvu o WTO za členské státy vyjednávali ministři obchodu, kteří do vládních funkcí přišli z prostředí byznysu založeného na principu „v jedné zemi co nejlevněji koupit a druhé zemi co nejdráže prodat“. A protože většina z nich po odvolání z vlády neodchází do výrobních, ale opět velkoobchodních firem, jsou dostatečně motivováni tento systém čím dál více prohlubovat. I bez úplatků v podobě igelitových tašek plných peněz.

Proti nevýhodám, které přináší současná mezinárodní úprava obchodního práva, by se státy, nebo jejich sdružení jako EU, mohly bránit vystoupením z WTO. Nic takového však Komise nenavrhuje. Místo toho europarlaemntu a Radě ministrů předložila v rámci Zeleného údělu řadu směrnic a nařízení, u nichž odborníci na mezinárodní obchodní právo varují, že jsou ve výslovném rozporu se Smlouvou o WTO. Příkladem je zavedení nového cla nebo obdoby, která právo WTO zakazuje, je právě poplatek zvaný uhlíkové vyrovnán na hranicích. Příkladem WTO zakázané praxe vnucování zákonem nařízených výrobních postupů jiným zemím, je právě odlesňovací nařízení.

Podle pravidel WTO může EU nebo stát nařídit, že např. v obilí nebo mouce nesmí být více než zákonem přesně stanovené množství zákonem omezených látek. Jedovaté substance jako příměsi lze i zakázat. Když vlády Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska zakázaly dovoz jedovatého ukrajinského obilí, neporušily tím právo WTO. Maximální obsah nebezpečných toxinů z plísní je stanoven v zákoně, stejně jako jsou uzákoněny zákazy některých postřiků, u nichž se prokázalo, že vážně poškozují lidské zdraví. Nelegální by podle smlouvy o WTO bylo zákaz zdůvodnit tím, že ukrajinští zemědělci musí pracovat za mnohem nižší mzdy, než třeba traktoristé v ČR. Nebo, že při sklizni používají větší kombajny. Globalizace je nastavena tak, aby umožňovala legálně využívat první druh neférového i druhý typ férového ekonomického zvýhodnění.

Střet EU s WTO lze čekat i v případě odlesňovacího nařízení. V části, týkajícím se lesního hospodaření, jsou stanoveny podmínky, které lesnické firmy v EU prakticky nikdy nebudou moci splnit. Nejde o nedopatření. Podle řady dalších předpisů jako je nařízení o sdíleném úsilí nebo o rezervě tržní stability, které jsou schvalovány v rámci „grýndýlu“, chce Brusel lesy redukovat na „pouhé“ lapače CO2. S žádnou hospodářskou funkcí evropských lesů se nepočítá.

Lesnické firmy podle odlesňovacího nařízení prakticky nebudou moci kácet stromy, ani když je to nezbytné k ochraně lesa. Jako v případě napadení kůrovcem. Jak vypadá takový „les v než je hospodaření blízké přírodě“ podle zelených fanatiků může každý vidět ve zničeném Šumavském národním parku. Bohužel i na Vysočině a dalších místech, kam kůrovec z „chovné farmy“ národního parku Šumava postupně dolétl.

Pokud odlesňovací nařízení schválí i Rada ministrů, po jeho vstupu v platnost, tedy za 3 roky, postupně skončí svoji činnost většina lesnických firem. Bez prodeje dřeva z běžné i ,zásahové těžby k údržbě lesa, nebude možné platit nejen dřevorubce, ale ani lesníky. Dotace na údržbu lesů ani poplatky za „uskladňpvání“ CO2 ve stromech je prostě neuživí.

Z dřevozpracujících firem přežijí pouze ty, které si dokáží zajistit materiál z dovozu. Brazílie nebo Indonésie, či z afrických zemí, které jsou každý rok pranýřovány za likvidace tisíců hektarů deštných pralesů. Ty je rády napřímo nebo přes překupníky dodají. S nějakým odlesňovacím nařízením si hravě poradí při arbitráži před orgány WTO. Dříve nebo později prvoinstanční Těleso pro řešení sporů i odvolací Panel WTO vyřknou verdikt o neslučitelnosti odlesňovacího nařízení EU s právem WTO.

Podle expertů lze očekávat, že WTO zakáže EU používat podmínky z odlesňovacího nařízení na dovozové dřevo a výrobky ze dřeva, a ještě EU uloží obří pokutu. Může být v procentech zmařených obchodů nebo násobcích vyměřených cel. Tedy vs stovkách miliard eur, také na nějaké CO2 dotace pěstitelům lesa v rozpočtu už nezbude.

Mezi tím ale budou všechny evropské lesnické firmy zbankrotované. A velká část lesů v Evropě zničena kůrovcem nebo jinými škůdci. Ceny dřeva na evropském trhu se vyšplhají do dosud nečekaných výšek. A na tom právě mezinárodní překupníci opět pohádkově zbohatnou. Že tento způsob „boje s odlesňováním“ způsobí v na světových lesích větší škody, než dnešní hospodaření podle nařízení od dřevě? Že z dováženého tropického dřeva nelze stavět krovy, které jsou obvyklé v Evropě? To Evropskou komisi nezajímá.

Když se kácí les létají třísky! Zelený úděl je sice zatím největším, ale jen jedním z dlouhé řady švindlů, jimž se souhrnně říká GLOBALIZACE.

Autor: Ivan David – eurposlanec za SPD, zdroj: Facebook autora

]]> Ivan David pro Parlamentní listy: Zima a bída, doufejme, že ne hlad. Realita českého předsednictví podle Ivana Davida. A ani Fiala to neokecá https://ivandavid.cz/2022/07/ivan-david-pro-parlamentni-listy-zima-a-bida-doufejme-ze-ne-hlad-realita-ceskeho-predsednictvi-podle-ivana-davida-a-ani-fiala-to-neokeca/ Mon, 18 Jul 2022 18:42:51 +0000 https://ivandavid.cz/2022/07/18/ivan-david-pro-parlamentni-listy-zima-a-bida-doufejme-ze-ne-hlad-realita-ceskeho-predsednictvi-podle-ivana-davida-a-ani-fiala-to-neokeca/

„K tradici EU patří, že udílí cenné rady celému světu, aniž se náležitě stará o zájmy občanů států EU,“ říká český europoslanec Ivan David. Hořce ironicky je proto právě v této instituci Petr Fiala člověkem na svém místě. My ostatní se podle něj máme na co těšit. Realitou českého půlroku řízení EU bude zima, bída a snad ne hlad. A ani Petr Fiala tento úpadek „neokecá“.

Česko převzalo předsednictví EU, premiér Fiala představil jeho priority. Jaký je v Bruselu z „českého řízení“ zatím dojem?

Obecně platí, že zklamání je přímo úměrné očekávání. České předsednictví navázalo na francouzské. Když v Evropském parlamentu řečnil prezident Macron, nebyl sál úplně plný, i já jsem si ho byl poslechnout, když řečnil Petr Fiala, nebyl sál úplně prázdný, prý tam bylo 32 poslanců ze 720, ovšem mnozí ho poslouchali z přímého přenosu. Z toho soudím, že české předsednictví zklamání nepřinese. Navíc všichni vědí, že problémy EU při dodržení jejích pravidel zvládnout nelze, tím méně za půl roku a při prohlubující se mnohostranné krizi.Zúčastnil jsem se setkání českých poslanců s Petrem Fialou. Otázky byly vstřícné, odpovědi takové, jak je u pana premiéra už očekáváme. Proto jsem se na nic neptal. V Evropském parlamentu povětšinou panuje diplomatická zdvořilost, nelze očekávat, že se z verbálního nebo neverbálního projevu dozvíme, co si mluvčí skutečně myslí. V národních parlamentech takové ohledy nejsou.Co říkáte na pět cílů, které premiér Fiala formuloval? Česká vláda stále zdůrazňuje jako jedno z hlavních témat předsednictví pomoc Ukrajině. Co říkáte na kroky, které v tomto půlroce chce české předsednictví udělat?

Vezměme to popořádku. „Zvládnutí uprchlické krize a poválečná obnova Ukrajiny“ – „zvládnutí“ nemá žádné kritérium, takže je předem splněno. Samozřejmě „škarohlídům a nepřejícníkům“ to tak připadat nemusí. „Obnova Ukrajiny“, která nezačne s koncem války, který je v nedohlednu, a sotvakdo tuší, jaký bude, je podivný cíl na nejbližší měsíce. Jakási dárcovská konference svěřila České republice Donbas. Říkejme tomu optimismus, tedy neodůvodněný předpoklad, že se věci budou vyvíjet pro optimisty příznivě.

Pochybuji, že obyvatelé Donbasu stojí o obnovu ze strany EU včetně České republiky. Sami máme se zachraňováním naší země cizími mocnostmi své zkušenosti. SPD právem namítá, že hlavní prioritou by měl být nedostatek energetických zdrojů a jeho sociální důsledky. Jenže k tradici EU patří, že udílí cenné rady celému světu, aniž se náležitě stará o zájmy občanů států EU. Petr Fiala tuto tradici správně vystihl.

„Energetická bezpečnost“ není pojata jako zajištění dostatku cenově dostupné energie, ale jako vzdání se dodávek ruského plynu a ropy. Komu tento přístup přinese prospěch, to ještě přesně nevíme, ale s určitostí to nebudou čeští občané a české firmy. Jednostranná závislost na jiném dodavateli určitě není deklarovaná diverzifikace. „Urychlený přechod na obnovitelné zdroje“ je nesmysl, pokud urychleností nemyslíme úsilí po dlouhá léta za současného předpokladu trvalé, jasné sluneční záře a příznivých větrů. Opět ten optimismus, o němž hrdina Kunderova žertu správně usoudil, že páchne blbostí. Myslím, že „zbavit se ruských fosilních paliv“ by se mohlo podařit. Možná pomůže i Ruská federace. Naproti tomu Maďarsko postupuje racionálně.

„Posílení evropských obranných kapacit a bezpečnost kybernetického prostoru“ rozumím tak, že uděláme radost zbrojním firmám a pomůžeme budovat „společnou“ unijní armádu, na jejíž úkolování nebudeme mít vliv. Kybernetickou bezpečností jsou zjevně míněna nejen obrana před hackerskými útoky, ale především cenzura jako boj proti jiným než jejich správným názorům a obrana proti pronikání informací, které pro ně nejsou příznivé.

„Strategická odolnost evropské ekonomiky“ by byl jistě správný cíl, pokud by v něm EU nebyla dlouhodobě neúspěšná a pokud by nebylo zřejmé, že není schopna svoje zaostávání zvrátit. Rozhodující jsou totiž úplně protikladné zájmy. Proto se například pracuje na potlačování domácí zemědělské produkce, což vede a povede ke stále větší závislosti na dovozech. Ohánět se „posílením konkurenceschopnosti“ při krocích zdražujících energie, to je přímo drzost.

„Odolnost demokratických institucí“ prý znamená „nezávislost sdělovacích prostředků“ a „otevřený dialog s občany“. Z praxe ale víme, že nezávislost znamená, že se nebere ohled na zájem občanů na úplné a pravdivé informovanosti, a naopak plná závislost na zájmech majitelů nebo těch, kteří se sdělovacích prostředků zmocnili. Jako příklad otevřeného dialogu s občany je uvedena „Konference o budoucnosti Evropy“. Občané, kteří se jí mohli zúčastnit, byli ovšem pečlivě vybráni a závěry směřující k centralizaci EU byly evidentně napsány předem.

Máme se na co těšit.

Podpora Ukrajině stále pokračuje v mnoha směrech, například i tím, že jsme poskytli prostory pro ukrajinskou výstavu zadržených ruských zbraní, kterou zahajoval na Letné ministr Rakušan. Některým politikům už to přijde trochu moc, jak se na to díváte vy?

V TV Prima jsem řekl, že Ukrajina by si podporu zasloužila, a to zejména podporu proti řádění ukrajinských oligarchů a zahraničních korporací, které ji trvale vykrádají, podporu proti potlačování demokratických práv a svobod ze strany současné vlády, podporu zajištění práv menšin, podporu proti korupci atd. Vládnoucí ukrajinská junta není totéž co Ukrajina a už vůbec ne totéž jako ukrajinský lid zpracovaný propagandou k šovinismu a nejhorším tradicím ukrajinské historie včetně adorace válečných zločinců a nacistických symbolů. Je mi Ukrajinců upřímně líto, že nesou následky převratu na Majdanu zjevně podporovaného ze zahraničí. Výstava zadržených ruských zbraní je jen nástroj propagandy podobně jako protektorátní výstava „Sovětský ráj“ s fotografiemi zubožených občanů SSSR s návodným textem: „Je to tvůj bratr?“

V posledních dnech zaznívají názory, že v EU začíná oslabovat podpora Ukrajiny a začíná se klonit spíše k postojům, které by ukončily válku. Vnímáte to v Bruselu také tak?

Upřesnil bych to. Mezi racionálně uvažujícími politiky převažuje snaha o ukončení konfliktu na Ukrajině, pokud existuje vyhlídka na nějakou remízu. Současný ukrajinský režim válku prohrává a sázka na jeho vítězství je nerealistická. Tím slábne naděje na další exploataci ukrajinských zdrojů a další přiblížení vojenských základen USA k cílům na území Ruské federace. Méně realističtí politici sázejí na „totální válku“ podobnou té, která předcházela pádu třetí říše a znamenala jen více obětí.

V Bruselu vnímám, že menšina racionálně uvažujících politiků uvažuje i nadále racionálně, zatímco většina stále podle utkvělých představ a vlastní propagandy.

Zároveň už se plánuje poválečná obnova Ukrajiny, na konferenci v Luganu si západní země „rozdělovaly“ jednotlivé oblasti, přičemž na Česko společně se Švédskem a Finskem připadla ta Luhanská. Není to přece jen trochu předčasné?

Je to poněkud předčasné, nebo naopak příliš pozdě.

Očekává se, že klíčovým tématem „českého podzimu“ bude energetika. Premiér Fiala říká, že to bude test evropské solidarity a že si členské země budou muset pomáhat. Jak reálně tu vzájemnou „výpomoc“ po zkušenosti třeba z časů covidové pandemie vidíte?

Klíčovým tématem budou zima a bída. A můžeme snad doufat, že ne hlad. Nedostatku energií a vysokým cenám se bude říkat energetika. Myslím, že to neokecá ani Petr Fiala. S unijní solidaritou máme bohaté zkušenosti. Uvedu příklad ze zemědělství, protože jsem „koordinátorem“ frakce Identita a demokracie ve výboru pro zemědělství a rozvoj venkova. Ačkoli v přístupových rozhovorech byly slíbeny stejné zemědělské dotace, jako mají západní státy do roku 2014, máme je nižší dosud, a jen idiot si může myslet, že změnu lze „vyjednat“.

Západní státy mají navíc mnohem vyšší „národní dotace“, takže přebytky za dumpingové ceny dodávají na východ, a tím likvidují zemědělství v zemích, jako je ČR. O plyn se s námi jistě budou rozdělovat jako dosud, a to tak, že navýší cenu. Jak nevzpomenout na Havlíčkův epigram: „Zloděj bližního že nemiluje? Vždyť on se s ním rozděluje!“

Jak se vůbec na letošní zimu a případnou pomoc členským státům připravují instituce Evropské unie?

Zatím jsem slyšel rady, že budeme muset šetřit, uskrovňovat se, přistoupit na přídělový systém a podobně. Samé skvělé nápady. Samozřejmě připravují také „Sociální klimatický fond“ pro nejvíce postižené. Jsou hodní, oni si půjčí u komerčních institucí, my budeme dlužníky a oni budou laskavě rozdělovat pomoc, kterou by občané nepotřebovali, nebýt jejich nezodpovědné politiky.

Ministr Síkela tvrdí, že „svoboda a demokracie mají nějakou cenu a že kvůli nim stojí za to se i něčeho zříct“ a že tuto zimu budeme muset prokázat, zda patříme na Západ, který toto uznává. Jak se díváte na jeho argumentaci, že kdo upřednostňuje před demokracií levný benzín, ten mentálně patří na Východ?

Já s ministrem Síkelou souhlasím. Kvůli svobodě a demokracii bychom se v první řadě měli zříct géniů, jako je Síkela. S takto nově nabytou svobodou bychom si pak, snad demokraticky, zvolili odpovědné politiky, kteří se starají o blaho občanů, a ne o cizí zájmy a ideové symboly.

Jestli hlavním rysem Západu je snaha po dosažení bídy, pak o tu čest tam patřit snad ani nemusíme stát. Kdyby si lid, démos, mohl demokraticky zvolit, pak by zvolil vyšší životní úroveň, tím jsem si jist. Kam mentálně patří ministr Síkela, o tom můžeme diskutovat.

Když jsme u toho benzínu, v EU úspěšně postupuje schvalovacím procesem návrh zakazující prodej aut se spalovacími motory po roce 2035 s výjimkou luxusních modelů vyráběných v malosériích. Česká vláda se chlubí, že se ministryni Hubáčkové na jednání ministrů podařilo dosáhnout kompromisu. Jak to tedy je?

Víte, já jsem lékař. Lékař má vždy upřednostňovat snahu o kauzální léčbu, tedy řešení příčin. Politici z pětikoalice a jejich ideoví souputníci ve vládách zemí Evropské unie s výjimkou Maďarska „řeší“ následky krizí, jejichž příčinou je jejich vlastní politika.

Nedivím se tomu, protože kauzální léčba by musela zahrnovat odstranění původců problémů, tedy nezodpovědné vlády s vedením Evropské komise v čele. „Kompenzace“ katastrofálních důsledků Green Dealu, kterou my všichni zaplatíme za jejich blbost, není řešením. Tvrzení Hubáčkové, že „Evropa našla cestu k silné dohodě, která zabrání drastickým dopadům změny klimatu“, je lživé. Nejde o Evropu, ale vedení Evropské unie, a snížení produkce skleníkových plynů v Evropské unii o polovinu znamená snížení z osmi procent světové produkce o čtyři procenta.

To nezachrání nic, ale zlikviduje průmysl zemědělství a životní úroveň občanů v EU. Přitom světová produkce skleníkových plynů stoupla za deset let o 15 %. Klimatické změny jsou skutečností, ale není poněkud nápadné, že biodiverzita klesá v Evropě i při už předchozím unijním snížení emisí, kterého bylo dosaženo hlavně přesunem energeticky náročných výrob do Asie? Není nápadné, že elektromobily od výroby po likvidaci představují vyšší zátěž pro životní prostředí než spalovací motory? Není nápadné, že dovoz nejen krmiv a potravin tisíce kilometrů zřejmě nevadí při propagaci útlumu místní produkce?

Aktuálním tématem je i potravinová soběstačnost v souvislosti s obilnou krizí a hrozbami hladomoru po světě. Jak se toto téma řeší v zemědělském výboru EP, jehož jste členem?

ČR vyrábí asi 110 % své potřeby obilovin. Jenže prodána spekulantům byla už většina příští úrody. Potravinová soběstačnost zemí střední a východní Evropy stále klesá v důsledku nerovnosti dotací, dumpingových dovozů a cenové politiky maloobchodních řetězců. Hovoří se o nedostatku obilí kvůli váznoucímu vývozu z Ukrajiny, kde Ruská federace ovládla přístavy na východě a na západě je ukrajinská vláda nechala zaminovat. Železniční doprava to nestíhá. Ukrajinští vývozci jsou hlavně nadnárodní korporace.

Jenže neúroda byla vlivem jarního sucha i v USA, Kanadě, jihozápadní Evropě a jinde. Rusko je největší vývozce obilovin a zvýšilo svůj vývoz. Hladomor hrozí v severní Africe a na Blízkém východě kvůli neúrodě a možná hlavně kvůli obchodním spekulacím. Experti Evropské komise problémy konstatují a předpovídají důsledky. Tím se problém neřeší. Zhoubný Green Deal je nedotknutelný. Doporučují omezit živočišnou výrobu, přejít na „rostlinnější stravu“ a konzumaci hmyzu s jeho vysokým obsahem proteinů. Hlavně se nikdo neopováží poukázat na úlohu nadnárodních korporací, které mají prospěch ze spekulací.

Zdravý rozum se krčí v koutě. Blíží se světová krize, jakou nikdo z žijících nepamatuje. Budou následovat sociální bouře, kterých se připravení budou snažit zneužít.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Zima-a-bida-doufejme-ze-ne-hlad-Realita-ceskeho-predsednictvi-podle-Ivana-Davida-A-ani-Fiala-to-neokeca-708903

]]> Brusel v Lucemburské pasti – pokutu uloženou Polsku za důl Turow zaplatí Češi https://ivandavid.cz/2021/10/brusel-v-lucemburske-pasti-pokutu-ulozenou-polsku-za-dul-turow-zaplati-cesi/ Thu, 14 Oct 2021 13:06:16 +0000 https://ivandavid.cz/2021/10/14/brusel-v-lucemburske-pasti-pokutu-ulozenou-polsku-za-dul-turow-zaplati-cesi/ Zdroj: FB autora

Od roku 2014 do roku 2019 projednávalo polské Ministerstvo pro životní prostředí ekologické dopady prodloužení těžby hnědého uhlí v dole Turow. Žádost o prodloužení těžební licence podala polská státní energetická společnost PGA, která kromě dolu provozuje i sousedící elektrárnu, v níž je uhlí přeměňováno na teplo a elektřinu. Podle směrnice o posuzování dopadů na životní prostředí (EIA) ekologické organizace z Polska, ČR a Německa předložily dlouhou řadu námitek. Kromě racionálních požadavků, jako zajištění, aby z dolu neunikala do spodních vod dešťová a chladící voda kontaminovaná těžbou, se ve spise nakupila řada požadavků, které mířily k okamžitému uzavření dolu. Bez ohledu na to, že elektrárna, která funguje na turowské uhlí, vyrábí 5 a ve špičkách až 7% celkového objemu elektřiny v Polsku.

Během celé doby posuzování EIA polské orgány jednaly i se sousedními zeměmi – tedy s ČR a Německem. V jednání o turowské EIA se kromě profesionálních i dobrovolnických ekologických aktivistů proti dolu silně angažovaly orgány Libereckého kraje a Ministerstvo životního prostředí ČR. Orgány veřejné správy ČR se při vyjednávání s Polskem neukázaly jako zrovna nejskvělejší diplomaté. Když Poláci nabídli ústupek – například v problematice možnosti podmínit pokračování těžby vybudováním série vrtů, s jejichž pomocí by byla v geologickém masivu na česko-polské hranici vybudována zábrana znemožňující kontaminaci spodních vod v ČR, zástupci českého MŽP v koordinaci s aktivisty ještě více zatlačili na „klimatické“ aspekty těžby. K dohodě mezi ČR a Polskem nakonec nedošlo kvůli přehnaným klimatickým ambicím.

Polské ministerstvo životního prostředí po krachu prvního cyklu mezistátních jednání nakonec zohlednilo potřebu Poláků topit, chladit, svítit, vařit a vyrábět a zejména obchodovat – a ve svém rozhodnutí umožnilo Báňskému úřadu licenci na těžbu uhlí prodloužit o 5 let. Kvůli neschopnosti úředníků českého MŽP jednat racionálně a dohodnout se na oboustranně výhodném řešení polské ministerstvo do podmínek pro pokračování těžby nezahrnulo podmínku vytvoření oněch vrtů, jimž by byla na jedné straně do podzemí pod tlakem hnána voda a na druhé straně odčerpávána a odváděna k vyčištění. Což osobně považuji za nešťastné, protože to poškozuje občany na české straně společné hranice.

Domnívám se však, že za krach jednání s Polskem by měl být volán k zodpovědnosti i ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) a jeho podřízení, kteří stupňované požadavky na Polsko prostě přehnali. Zejména v „klimatické části“. Měli sjednat dohodu, která by zajistila česko-polskou hranici před průsaky kontaminované vody. A měli si uvědomit, že další požadavky prostě s ohledem na stav elektrárenské sítě nemohou být pro Poláky akceptovatelné. Poláci nechtějí jít do black-outu a těžko se jim v tom divit. Zvlášť když kvůli odstavování německých jaderných elektráren začíná být energetická síť v EU velmi napnutá. Energetici opakovaně varují, že už nyní ve špičkách soustava opakovaně pracuje na hraně kolapsu.

Ministr Brabec místo sjednání rozumné dohody ve vleku ekologických aktivistů přesvědčil vládu Andreje Babiše (ANO), aby Polsko žalovala u Evropského soudního dvora. Většina vlády souhlasila a v roce 2020 žalobu do Lucembursku podala. Česká strana se domáhala, aby Soudní dvůr EU okamžitě zakázal těžbu v dole v Turowě z ekologických důvodů. Do žaloby jich úředníci MŽP navršili velkou hromadu. Kromě prokazatelné kontaminace spodních vod v ČR i řadu velmi sporných „klimatických“. Úspěchu a pomoci českým občanům postiženým kontaminací spodních vod, by se dalo dosáhnout i v případě, pokud by se česká žaloba soustředila jen na tento problém a pokud by ČR jako žalující požadovala, aby soud nařídil provedení opatření proti kontaminaci vod. Například onu hydrologickou bariéru.

K české žalobě se jako „strážce“ smluv a směrnice EIA vyjádřila i Evropská komise. Ve svém stanovisku pro soud se odmítla zabývat problémem kontaminace vod a veškerou svoji argumentaci soustředila do podpory klimatické části české žaloby.

Polská vláda premiéra Mateusze Morawieckého (PiS) na českou žalobu reagovala třemi směry. Znovu otevřela jednání s českou stranou a nabízela podle mého názoru oboustranně dobrý obchod. Konkrétně doplnění licence o podmínku vybudování vodní bariéry – navíc s tím, že by ji zaplatil polský státní rozpočet a na jejím budování by se mohly podílet i české firmy, které mají v této oblasti velké zkušenosti. Výměnou chtěla pouze modifikaci žaloby a stažení její klimatické části. Polský premiér Morawiecki intenzivně jednal i v Bruselu s cílem najít dohodu, která by byla výhodná i pro Německo, které je kontaminací vody rovněž poškozeno. Ale které je už dnes velkým odběratelem polské elektřiny vyrobené mimo jiné i v polské Turowě.

A jako pojistku požádala polská vláda na jaře Ústavní soud, aby posoudil slučitelnost Smlouvy o EU a o fungování EU s Ústavou Polské republiky. Zejména v částech týkajících se pravomocí Evropského soudního dvora.

V září 2021 Evropský soudní dvůr nařídil okamžitě ukončit těžbu uhlí v turowském dolu. Polsku pro případ neprovedení soudního příkazu vyměřil pokutu půl milionu eur denně. Pokuta má jít do rozpočtu EU. Český rozpočet a ni čeští občané z ní nikdy neuvidí ani eurocent.

Problémem spodních vod se Soudní dvůr nezabýval – stejně jako Evropská komise. Soud mohl s ohledem na svoji předchozí judikaturu použít tzv. „teleologický výklad“ práva, a mohl sám i bez českého návrhu Polsku nařídit, aby důl nejdále na české hranici zabezpečil proti úniku nebezpečných látek do spodních vod. Soudci k tomu kupodivu nepřikročili, i když v mnoha rozsudcích v minulosti šli za hranici původní žaloby a rozhodli s ohledem na celkový cíl, který sleduje konkrétní právní předpis, o nějž své rozhodnutí opřeli. České občany u polských hranic tak nechali ve štychu – či spíše v důlním odpadu – jak české Ministerstvo životního prostředí, tak i Evropská komise a Evropský soudní dvůr.

Polská vláda se po celou dobu od podání české žaloby snažila dohodnout s ČR i s Bruselem. O nevstřícnosti na straně Polska rozhodně nelze hovořit. Jednání zkrachovala kvůli stupňování požadavků ministra Brabce, který je již léta ve vleku ekologických aktivistů placených z grantů jak z Bruselu, tak i ze státního rozpočtu ČR. I po vynesení rozsudku Soudního dvora EU se Polsko ještě snažilo napřed dohodnout s ČR, Německem i Bruselem. Za účelem vytvoření prostoru pro dohodu polská vláda čtyřikrát požádala o odročení vynesení rozsudku polského ústavního soudu. Už když vláda žalobu k ústavnímu soudu podávala, měla od právních expertů dobře zdokladováno, že soud má ústavní zmocnění prohlásit Lisabonskou smlouvu za protiústavní.

I třetí cyklus jednání Polska s ČR, Německem a Bruselem nakonec zkrachoval. Ze strany Komise skončil arogantními výhrůžkami o dalším řízení o zastavení všech dotací z rozpočtu EU Polsku. Náš severní soused tomuto řízení pro porušení základních práv EU již jednou čelil – stejně jako Maďarsko. Obě řízení však byla zastavena, protože návrh sankcí proti Maďarsku vetovala polská vláda a návrh sankcí proti Polsku vetoval v Evropské radě maďarský premiér Viktor Orbán (FIDESZ).

V pátek 8. 10. 2021 polský ústavní soud vyhlásil svůj nález v němž judikoval, že část Smlouvy o EU a o fungování EU odporuje polské ústavě. Ve svém nálezu konstatoval, že bývalý polský premiér Donald Tusk při podpisu Lisabonské smlouvy překročil pravomoci svěřené vládě ústavou Polské republiky. A protože soud doložil protiprávnost Tuskova kroku, prohlásil jej zpětně za od počátku neplatný. Polští ústavní soudci přímo deratifikovali část Lisabonské smlouvy. V nálezu, který již byl publikován, prohlásili pasáže, které ve Smlouvě o EU a o fungování EU upravují působnost Evropského soudního dvora, za v Polsku neúčinné z důvodu jejich rozporu s polskou ústavou. Ta je podle nich na polském území nadřazena všemu – včetně mezinárodních smluv.

Z Bruselu od té doby neustává proud urážek a výhrůžek směrem k Polsku. Svoji jedovatou slinu si směrem k Varšavě kromě předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové neopomněla plivnout i eurokomisařka z ČR Věra Jourová (ANO). Místopředseda Komise pro Zelený úděl Frans Timmermans se již nechal slyšet, že Brusel vůbec nezajímá, že ústavní soud zakázal polské vládě platit pokutu vyměřenou Lucemburským soudem s tím, že Brusel ji Polsku bude strhávat z dotací, které mu má podle platného rozpočtu EU posílat.

Jenže se ukazuje, že ani Timmermans není ředitelem všeho. I když by jistě rád byl. Ceny uhlí rostou již od počátku letošního roku. V posledních dnech však křívka cen uhlí na světových trzích připomíná dráhu rakety po startu. Můžete si ji prohlédnout v přiložením grafu. Kvůli utlumení těžby uhlí v Německu, které řadu let prováděla německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU), a současné nutnosti opět vyrábět elektřinu z uhlí kvůli nestabilitě dodávek elektřiny z větrných a solárních elektráren, roste na evropském trhu poptávka po uhlí. Jenže ona roste i na světových trzích. Nahoru ji ženou čínské elektrárny, které zásobují továrny na všechno, co se spotřebovává nejen v Evropě.

Ceny uhlí jsou nyní tak vysoko, že hodina práce důlních rypadel v Turowě zaplatí celodenní pokutu vyměřenou Polsku Soudním dvorem EU. Rypadla však jednou v nepřetržitém provozu 24 hodin denně. A protože ministr Brabec na rozdíl od svých kolegů z Polska a Německa nevyjednal zahrnutí českých uhelných elektráren do soustavy aktivované vždy, když je nedostatek energie z obnovitelných zdrojů, je celkem jasné, kdo zaplatí účet. Na výpadcích solárních a větrných elektráren a rostoucích cenách elektřiny v důsledku odstavení německých jaderných elektráren vydělávají provozovatelé uhelných dolů a uhelných elektráren v Německu a Polsku. Část německých uhelných dolů a elektráren mimochodem vlastní holding českého miliardáře Daniela Křetínského. A právě ty jeho elektrárny jsou mezi těmi, které jsou zařazeny do pohotovostního systému energetické soustavy EU. Na rozdíl od těch českých od stejného majitele.

Polské doly vlastní Polská republika. Stejně jako většinu elektráren a téměř všechny tamní tepelné. Poláci na rostoucích cenách elektřiny i uhlí vydělají i přes pokutu od EU. Na pokutu i na zisk se polskému státu složí v rostoucích cenách elektřiny spotřebitelé z Německa a z ČR. I u nás je totiž těžba uhlí mnoho let utlumována kvůli rozhodnutí předchozích vlád. Kvůli neschopnosti ministra Brabce jsou postupně odstavovány i uhelné elektrárny v ČR.

Brusel v ČR nezvítězil až ve volbách 8. a 9. 10. 2021. Brusel nám tu vládne celou dobu, kdy byl Richard Brabec ministrem životního prostředí. A politika jím praktikovaná 8 let bude za premiéra Petra Fialy (ODS) určitě pokračovat. Vždyť to sliboval i před volbami.

]]>