Vystoupení na konferenci Asociace samostatných odborů

O čem budu mluvit:
Jak vnímat Evropskou unii, jaké jsou její cíle, jak jich může dosáhnout, a jak tomu lze případně bránit. To vše se zvláštním zřetelem k zemědělství. Nevyhnu se opakování fakt, která jsou dosti známá, a také pojmenování věcí způsobem, který se držitelům moci nebude líbit.

Evropská unie se tváří jako státní útvar a snaží se tak vystupovat, ale je jen mezinárodní organizací vzniklou na základě smlouvy, jako je třeba OSN, Unesco, vojenské pakty nebo mezinárodní obchodní organizace.

Členové Evropské unie ale svěřili Evropské komisi mnoho pravomocí a Smlouvou o Evropské unii podřídili svoje zákonodárství nařízením Evropské unie a také jejím směrnicím, i když tyto musí parlamenty schvalovat. Pokud je ovšem neschválí, jsou státy podrobeny tvrdému nátlaku.

V Evropské unii existuje trvalý tlak na odebírání dalších a dalších kompetencí členským státům. Při tom neexistuje žádný systematický odpor proti této tendenci, jen snaha o uhájení samostatnosti států v jednotlivostech.

Zásadně odlišné postavení mají velké hospodářsky rozvinuté země a malé státy zejména východní Evropy, které jsou fakticky protektoráty Evropské unie. Pokud se takové státy brání, jsou pod různými záminkami předmětem výhrůžek Evropské komise a Evropského parlamentu.

Typickými příklady jsou Polsko a Maďarsko, ale v prosinci letošního roku také Slovinsko, ačkoli je zemí aktuálně předsedající Evropské unii. Iniciativa k výhrůžkám neposlušných států pravidelně přichází od prounijní opozice v příslušných zemích.

Komu Evropská unie slouží?

Rozhodně to nejsou evropské národy a jejich občané, ale jsou to největší akcionáři nadnárodních investorů. Ti mají ambici ovládnout nejen světové hospodářství, ale i politické uspořádání v zemích tzv. Západní civilizace. K tomu slouží neziskové organizace a nadace, které uplatňují politický vliv ve všech zemích EU prostřednictvím ekonomického tlaku a korupce.

Často se i oficiálně mluví o „jistém demokratickém deficitu“ Evropské unie a nutnosti reformy Evropské unie, ale tyto výkřiky jsou buď naivní nebo pokrytecké. Ve skutečnosti neexistuje žádná iniciativa směřující k reformě Evropské unie.

Přesně naopak, existuje řada iniciativ k vytvoření Evropské unie jako unitárního státu fakticky pod nadvládou nadnárodních investorů.

V čem tyto tendence můžeme spatřovat?

Nejen vedoucí síly velkých a dříve koloniálních mocností  Západní Evropy, ale i jejich občané cítí nadřazenost nad dřívějšími koloniemi, zeměmi třetího světa a zeměmi východní Evropy. Neustále jsou přijímána usnesení kritizující tyto země za jejich chování v oblasti lidských práv a ještě více za snahu o hospodářskou emancipaci.

Například hlavní kritika Ukrajiny ze strany Evropského parlamentu nesměřovala proti jasnému potlačování demokracie nebo práv menšin či proti pochodňovým průvodům fašistů a pojmenovávání veřejných prostranství po válečných zločincích, ale proti pomalému uvolňování prodeje nemovitostí zahraničním investorům a pomalé privatizaci státního majetku na Ukrajině do rukou zahraničních investorů. Evropské orgány ignorují brutální zásahy policie proti demonstrantům v Západní Evropě, ale všímají si zákonů o omezování činnosti neziskovek placených ze zahraničí v Maďarsku nebo Rusku, ačkoli stejný zákon omezující „cizí agenty“ působí v USA od roku 1939. Uplatňuje se lež zvaná „dvojí metr“.

Kdykoliv hrozí, nebo se dokonce realizuje samostatný postup členských států v nějaké oblasti, spustí se ze strany komisařů a poslanců většiny frakcí varování před návratem rozhodování do členských zemí, který nazývají „renacionalizace“. Za náležité se pokládají jen takové kroky, které směřují k dalšímu omezení samostatného rozhodování reprezentací členských států.

Nejprve se objeví pokusný balónek ve formě hlasování o iniciativní zprávě členů Evropského parlamentu. Jde například o návrh aby se o zahraničně politických a obranných otázkách hlasovalo většinově a nikoli s právem veta, takže o osudu menších států se rozhodne vůlí většiny. Podobně se rozhodovalo Mnichovskou dohodou velkých západoevropských zemí o odstoupení Sudet Hitlerovu Německu, zatímco čeští diplomaté jen v předsálí čekali na ortel.

Takto lze bez boje změnit další výsledky druhé světové války a pracuje se na tom. V lednu letošního roku dospěl Petiční výbor Evropského parlamentu k rozhodnutí podpořené zástupcem komise, že Benešovy dekrety musí být zrušeny, protože takové potlačování práv je v rozporu s evropskými hodnotami. Proti byl jen polský poslanec, Česká republika není v tomto výboru zastoupena. Podle jednání výboru bude následovat návštěva zástupců Evropské komise a Evropského parlamentu na Slovensku s cílem dosáhnout zrušení zákona o nezrušitelnosti Benešových dekretů.

To je jen ukázka.

Další návrh je legalizace masové imigrace z Afriky a jižní Asie pod hlavičkou volného přílivu pracovních sil, ale samozřejmě i nepracovních jako uchazečů o práci. K tomuto účelu je uvolňováno stále více prostředků a počítá se s podporou sociální stabilizace těchto potenciálních pracovníků pomocí štědrého ve všech zemích stejného sociálního zabezpečení zajištěného i při cestování mezi zeměmi EU, a scelování rodin těchto uchazečů jako jejich sociální stabilizace. Cílem imigrace je nejen zajištění pracovní síly, ale především tlak na mzdy domácích zaměstnanců a zlomení jednotného postupu obyvatelstva při prosazování jeho zájmů.

Podle nepsané zásady jsou privatizovány zisky a socializovány ztráty. Tito imigranti budou přinášet zisk zaměstnavatelům pokud pracují a představovat náklady pro stát žijící z nepřímých daní pokud nepracují.

Je pravda, že řada oborů marně hledá zaměstnance z domácích zdrojů i v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Jde například o zdravotní a sociální služby, stavebnictví a nebo zemědělství. Ale místní komunita má hledat řešení uvnitř sebe samé.

Jedním z hlavních problémů Evropského zemědělství je nedostatek pracovních sil. Těžká práce sedm dní v týdnu mladé lidi neláká ani jako vlastníky rodinného zemědělského podniku. Západoevropské zemědělství nemůže existovat bez levné pracovní síly z dovozu. Platí to hlavně pro živočišnou výrobu, zpracování masa a zejména sezónní zemědělské práce. Covid byl překážkou pro přicestování chudých severoafričanů a východoevropanů na sklizeň ranné zeleniny, vína, ovoce, přípravu sadbového materiálu, atd. Zemědělské podniky utrpěly ztrátu, která byla z významné části kompenzována z unijních zdrojů, které ovšem negeneruje unie, ale práce podniků a jejich zaměstnanců ve všech zemích unie. Takže u nás byla ze 75% zlikvidována domácí produkce zeleniny, která nemohla konkurovat dumpingovým cenám ze Západu a zemí mimo EU, ale podílíme se na kompenzaci ztrát podniků, které likvidují naši domácí produkci.

Neměli bychom podlehnout iluzi, že je možné se vrátit ke zlatým časům Evropského hospodářského společenství založeného na více méně rovnoprávné obchodní výměně. Idea jednotného evropského superstátu existuje od překonání feudální rozdrobenosti a Říše římské národa německého, přes Napoleonovy výboje, Hitlera, Sovětské satelity na východě Evropy až po dnešní ideu říše zvané Evropská unie.

Vrátit se nelze. Rodiny nadnárodní hyperburžoazie, které bohatnou stále rychleji a vlastní stále větší podíl světového bohatství nemají žádný zájem na existenci států a národů. Ty by mohly klást organizovaný odpor Říše plná námezdních neobčanů národnostně a nábožensky nehomogenních žádný odpor klást nedokáže, a lze  tak v klidu realizovat sociálně inženýrské projekty.

Pokud někdo nevěří, že směřování Evropské unie je od počátku neochvějně stejné, uvedu tři citáty čelných osobností Evropské unie:

Exprezident EU Herman Von Rompuy: „V EU již nesmí být místo pro slova jako národ a vlast ve smyslu národním. Nová Evropa musí vymazat tyto pojmy ze slovníku. V EU není pro tyto pojmy místo. Čím dříve si to všichni uvědomíte, tím lépe.“

Martin Schulz. někdejší předseda Evropského parlamentu:
„Potřebujeme ducha evropského společenství. A v případě nutnosti to musí být vynucené silou. Nelze – a já patřím k lidem, kteří to říkají-, abychom v 21. století globalizaci a globální problémy řešili nacionalismem. V jistém okamžiku je třeba bojovat a je třeba říct, že v případě nutnosti budeme proti jiným bojovat, abychom dosáhli svého cíle.“

„Není filosofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu.“

Jean Monet, zakladatel EU:
„Lidé musí být vedeni k superstátu, aniž by věděli, co se s nimi děje.“

Vhodnou pomocí v tomto procesu jsou užiteční idioti a nositelé ideologií o vhodnosti ztráty identity lidí, národní, státní, sexuální, atd. K nim se ochotně přidružují zkorumpovaní a po moci lačnící aktivisté Aspen institutu a podobných institucí. Společně se pak snaží zničit „starý prohnilý svět“.

Demokracie je zvolna nahrazována mocí neziskovek často velmi neprůhledně financovaných. Říká se tomu „občanská společnost“. Mají prý jako zástupci společnosti převzít vládu, ale nikdo je nevolil a všichni je povinně platíme. Po dlouhém pochodu institucemi došli až do současné vlády ČR.

Přeměna společnosti  by nebyla možná bez monopolu na šíření informací, který je nemožný bez cenzury. Média už dávno nevlastní politické strany a specializovaní a rozdrobení podnikatelé, ale jen několik málo vlivových skupin, které nemají zájem na objektivním informování a nereprezentují široké spektrum různých zájmových skupin, ale společnou ideologii a praxi, jakou prosazuje Evropská komise a většina Evropského parlamentu.

Evropskou komisi tvoří vysokými odměnami zkorumpovaní úředníci, kteří neslouží národním státům a jejich občanům, ale společnému superstátu Evropská unie a nadnárodním investorům.

Evropský parlament zajišťuje prosazení ideje superstátu a ničení starého světa tradic, tisíciletého vývoje kultury s jejich starobylými základy, vírou v pokrok a sociální emancipaci.

Evropský parlament je ještě iniciativnější než Komise a zvláště progresivní poslanci vystupují s planoucím zrakem a volají po, jak říkají: „ambicióznějších cílech“. Slyšel jsem poslankyni ve Výboru pro životní prostředí volající vzrušeným hlasem: „Kdy už bude konečně zrušíme chemii?!“.

Všechny ty projekty, které musí myslící člověk odmítnout jako zhoubné jsou pravidelně v Evropském parlamentu spolehlivě prosazovány v poměru přibližně 500: 200 poslancům, kteří se zdrželi nebo jsou proti. Prosazení pomáhá i to, že hlasy těch, kteří se zdrželi, se nepočítají, takže pomáhají schválení.

Nejradikálnější jsou frakce socialistická, Zelených a Levice, ale obvykle se přidávají i liberálové z frakce Renew a většina z Evropské strany lidové. Proti bývá většina frakce konzervativců a frakce „Identita a demokracie“, která po dohodě ostatních frakcí nemá zastoupení ve vedení žádných orgánů Evropského parlamentu.

Většinu v Evropském parlamentu tvoří pouhé tři největší frakce lidovců, socialistů a liberálů. Doplňují je fanatičtí Zelení jako čtvrtá největší frakce. Jak hlasování dopadne je tedy předem jasné.

Za Českou republiku podporují hlavní unijní iniciativy, například Green Deal a imigraci KDÚ-ČSL, Starostové, TOP09 a Piráti. ODS a ANO jsou někdy pro, někdy se zdrží, ODS je někdy i proti. Europoslanci za SPD jsou vždy proti takovým projektům. Je-li usnesení rozporné, někdy se zdržím, abych zabránil výkladu, že v rezoluci proti polské vládě podporuji například zákaz potratů v Polsku.

Jsem členem Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova a náhradníkem ve Výboru pro životní prostředí. Výbor pro životní prostředí je největší, nejprestižnější a nejvlivnější v Evropském parlamentu. Jsou v něm až na výjimky nakoncetrováni největší fanatici.

V zemědělském výboru jsem koordinátorem za frakci Identita a demokracie, což je pátá největší frakce. Mnoho důležitých otázek rozhoduje rada koordinátorů, která je pouze sedmičlenná.

Předseda Výboru je německý lidovec Norbert Lins, za největší frakci lidovců italský poslanec Herbert Dorfmann, za socialisty Ital De Castro, za liberály Němka Ulrike Müller. Tito tři poslanci reprezentují  většinu parlamentu, takže jejich dohoda stvrzená předsedou výboru je neprolomitelná. Kdyby se neshodli, další je německý zelený poslanec Martin Häusling. Když přijdu se svým stanoviskem jako pátý na řadu je v 99% případů rozhodnuto, další polský konzervativec Kużmiuk a za Levici irský poslanec Flanagan už mluví také celkem zbytečně. Předseda Lins jedná korektně, ale německoitalská většina prostě rozhoduje.

Stanoviska, návrhy a pozměňovací návrhy konzultuji já nebo asistenti s českými úřady a zájmovými organizacemi, které ochotně spolupracují někdy i v časové tísni, ale naděje něco prosadit, pokud to není vůlí zmíněných většin, je minimální. Zřídka jsme jazýčkem na vahách.

Mocensky silnější v zemědělství a potravinářství jsou obchodníci než prvovýrobci a zpracovatelé. To platí všude v Evropské unii. V některých zemích EU působí jen dva obchodní řetězce a podíl řetězců na obchodním obratu se pohybuje kolem 90%, u nás asi 80%. Obecnou praxí v celé Evropské unii je nemravná výše obchodních přirážek a stlačování cen dodavatelů a další nemravné praktiky.

Je pravda, že Francie má zákon, který tuto praxi upravuje, ale řetězce neumožňují kontrolu jeho dodržování. Obchodníci žádají stále levnější nákupy od dodavatelů, ale s cenami nelze jít dlouhodobě pod náklady a výrobní cenu nelze stlačovat při dodržení kvality. Proto zástupci obchodu lobují za rostoucí dovozy z mimounijních zemí, kde vzdor prohlášením zástupců Komise neprobíhá kontrola kvality a dodržení norem, nehledě na sociální standardy.

Dovoz z unijních zemí s dumpingovými cenami a z mimounijních zemí likviduje produkci v zemích jako je Česká republika. Když je domácí produkce stlačena pod určitou úroveň mohou obchodníci nasadit vyšší ceny a to s různou přirážkou pro domácí a dovozové produkty stejného druhu.

Zničující novinkou je Zelený úděl Green Deal prosazený Komisí, schválený Evropským parlamentem i Radou.

Moji kolegové ve Zemědělském výboru souhlasili nebo mlžili když se rozhodovalo, ačkoli jsou většinou sami soukromí zemědělci. Nyní, když je to schváleno, kritizují, protože voliči se na ně dívají, ale už je pozdě.

Podpora takzvaného ekologického zemědělství ačkoli není zajištěn odbyt má snížit zemědělskou produkci v EU, snížení množství minerálních hnojiv o 20% má snížit produkci, o snížení se ale zaslouží i rostoucí ceny hnojiv, snížení pesticidů o 50% ve všech zemích bez ohledu na současnou spotřebu je zcela nemravný schválený požadavek poškozující země východní Evropy a má snížit produkci, 10% výměry pro ekologické projekty má snížit produkci. Zvýšená podpora pro drobné zemědělce s nízkou produktivitou má snížit produkci. Snížení datací má snížit produkci.

Nejde o životní prostředí, jde evidentně o potlačení zemědělství v Evropské unii a vytvoření většího prostoru na trhu pro dovozy z mimounijních zemí bez ohledu na dodržování technologie a další požadavky, které jsou kladeny na domácí producenty. Za všechny uvedu jen příklad čočky, ta se z velké většiny dováží z Kanady, kde je povoleno použití pesticidu Roundup ještě 4 dny před sklizní. Za tím účelem byla schválena tolerance obsahu pesticidu v čočce stokrát vyšší než pro domácí producenty.

Společně se zemědělstvím je likvidován venkov. Vylidňuje a degraduje v celé Evropské unii.

Zúčastnil jsem se Ekologické konference v Glasgow. Nikdo ze zástupců států  významných znečišťovatelů se nepřihlásil k iniciativě Evropské unie. Příspěvek EU ke snížení oteplení cestou redukce CO2 a metanu má cenu plivnutí do moře. Následná likvidace podstatné části evropského hospodářství povede k sociální apokalypse zesílené Covidem a imigrací.

Rostoucí ceny energií a potravin a rostoucí inflace jsou teprve začátek.

Ekologické zlepšováky si odporují. Spalování biomasy nedávno podporované ekologickými aktivisty, zvyšuje množství kysličníku uhličitého, budování mokřadů vede k zesílení produkce metanu, podporované malé vodní přehrady jako obnovitelný zdroj energie a pomoc k zadržování vody v krajině jsou kvůli metanu nyní odmítány. Připomíná to cokoli, jen ne koncepční přístup. Podle hesla „zastřel bobra, zachráníš strom“. Propagátoři většinou nemají žádnou odbornou kvalifikaci a jsou vybaveni jen ideologií a hesly.

Rostoucí populace v rozvojových zemích likvidující lesy a další vegetaci nesmí být mezi příčinami klimatických změn vůbec zmíněna.

Obyvatelé zemí unie, které jsou v dlouhodobém úpadku jako je Rumunsko, Bulharsko, Lotyšsko a dalších zemí, které stagnují, nicméně podporuje členství země v EU. Jednak nejsou informováni, jednak jsou rádi, že mohou jezdit do Západní Evropy vykonávat špatně placené podřadné práce, protože doma už pro ně práce není.

Zamysleme se, kam směřuje Evropská unie a jestli chceme sdílet její osud!